Proč se lidem vytrácí jejich vnitřní síla • HARMONICKÉ • BYTÍ
Každý člověk přichází na svět s určitou přirozeností. Dítě se směje, když má radost, pláče, když ho něco bolí, a bez přemýšlení dává najevo své potřeby. Nepřemýšlí nad tím, co si o něm budou myslet ostatní, ani se nesnaží zavděčit celému světu.
Postupem života se však začínáme učit, jak bychom se „měli“ chovat. Přizpůsobujeme se rodině, škole, společnosti i prostředí, ve kterém vyrůstáme. Mnohá pravidla jsou užitečná a pomáhají nám žít mezi ostatními lidmi. Jiná však postupně překrývají naši přirozenost natolik, že po letech už ani nevíme, kdo skutečně jsme.
Nejde o to, že bychom svou sílu ztratili během jednoho dne. Ve většině případů ji odevzdáváme po malých částech. Každý kompromis, který uděláme sami proti sobě, každé potlačené přání nebo každé rozhodnutí, které uděláme jen proto, abychom vyhověli druhým, zanechá drobnou stopu.
Po letech se pak můžeme probudit s pocitem, že jsme se sami sobě vzdálili.
Dobrou zprávou však je, že pokud víme, jak jsme o svou sílu přišli, můžeme ji také začít vědomě získávat zpět.
Jednou z nejsilnějších lidských potřeb je potřeba někam patřit. Od dětství se učíme, že když budeme hodní, poslušní a budeme dělat to, co se od nás očekává, získáme pochvalu, lásku nebo uznání. Na tom není nic špatného.
Problém nastává ve chvíli, kdy se přijetí druhými stane důležitější než přijetí sebe sama.
Člověk pak začne přizpůsobovat své názory, potřeby i rozhodnutí tomu, co od něj očekává okolí. Postupně přestane rozlišovat, co chce skutečně on a co dělá jen proto, aby neztratil přízeň ostatních.
Možná právě zde vzniká první drobná trhlina mezi tím, kým opravdu jsme, a tím, koho ze sebe vytváříme.
Mnoho lidí raději mlčí, než aby riskovali, že s nimi někdo nebude souhlasit.
Bojíme se říct svůj názor, odmítnout něčí požadavek nebo se bojíme ukázat svou zranitelnost.
Často ani nejde o současnou situaci. Strach z odmítnutí si mnozí nesou už z dětství, kdy bylo přijetí rodiči otázkou bezpečí a přežití.
Dospělý člověk už však tuto závislost nepotřebuje. Přesto se staré vzorce mohou ozývat ještě mnoho let.
A právě ony nás často vedou k tomu, že raději zradíme sami sebe, než bychom riskovali nesouhlas druhých.
Každý z nás během života slyšel nespočet vět začínajících slovy:
“Měl bys …”
“Správná žena dělá to …”
“Správný muž umí toto …”
“Ve Tvém věku už bys mohl/a …”
Ani si neuvědomíme, kolik rozhodnutí uděláme jen proto, že jsme uvěřili představám druhých o tom, jak má náš život vypadat.
Jenže život není závod podle cizích pravidel.
Ve chvíli, kdy začneme žít podle očekávání okolí místo podle vlastních hodnot, postupně ztrácíme kontakt sami se sebou.
Každá emoce, kterou prožíváme, má svůj význam. Radost nám ukazuje, co nás naplňuje. Strach nás upozorňuje na možné nebezpečí. Smutek nám pomáhá zpracovat ztrátu a hněv nás často upozorňuje na překročené hranice.
Přesto se mnoho lidí už od dětství učí, že některé emoce nejsou vítané.
“Neplač.”
“Nevztekej se.”
“Nebuď přecitlivělá.”
“To nic není.”
Takové věty většinou nejsou míněny zle. Rodiče často jen opakují způsob výchovy, který sami zažili. Dítě se však postupně naučí jednu důležitou věc – některé jeho pocity nejsou přijímány.
A tak je začne postupně potlačovat. Navenek může působit klidně, vyrovnaně a silně. Uvnitř se však hromadí nevyjádřené emoce, které nezmizely. Jen byly odsunuty stranou.
Jenže emoce nelze vypnout jako světlo.
To, co dlouhodobě potlačujeme, se dříve nebo později začne projevovat jiným způsobem. Někdy jako dlouhodobá únava, jindy jako podrážděnost, úzkost nebo pocit vnitřního napětí. Často máme pocit, že nás něco tíží, ale nedokážeme přesně pojmenovat co.
Potlačování emocí nás zároveň vzdaluje od naší intuice. Právě emoce totiž bývají prvním jazykem, kterým s námi naše nitro komunikuje. Když je přestaneme poslouchat, přestaneme rozumět sami sobě.
Vrátit se ke své vnitřní síle proto neznamená nechat se emocemi ovládat. Znamená dovolit si je vnímat, přijmout a pochopit, co nám chtějí sdělit. Teprve tehdy mohou odejít a uvolnit místo většímu klidu.
Touha po jistotě je člověku přirozená. Každý z nás chce vědět, že je v bezpečí, že zvládne budoucnost a že má svůj život pevně ve svých rukou.
Jenže život se jen málokdy řídí našimi plány.
Čím více se snažíme mít pod kontrolou každý detail, tím více energie nás to stojí. Začneme přemýšlet nad tím, co všechno by se mohlo pokazit. V hlavě vytváříme desítky různých scénářů a snažíme se připravit na situace, které možná nikdy nenastanou. Výsledkem není větší klid, ale právě naopak.
Neustálé přemýšlení, plánování a kontrolování nás vyčerpává. Místo abychom byli přítomni tomu, co se děje právě teď, žijeme ve světě obav z budoucnosti.
Touha mít vše pod kontrolou často pramení z minulých zkušeností. Člověk, který zažil nejistotu, zklamání nebo bolest, si podvědomě vytvoří přesvědčení, že když bude mít všechno pod dohledem, už se mu nic podobného nestane.
Ve skutečnosti tím však ztrácí jednu z nejcennějších věcí – důvěru v život.
Neznamená to rezignovat na odpovědnost nebo přestat plánovat. Znamená to přijmout, že některé věci jednoduše ovlivnit nemůžeme. Můžeme však ovlivnit svůj postoj, způsob, jakým na ně reagujeme, a rozhodnutí, která uděláme.
Právě v okamžiku, kdy přestaneme svádět neustálý boj s tím, co nemůžeme změnit, se začne vracet velká část naší vnitřní energie.
Nikdy v historii lidstva jsme neměli tak snadný přístup k životům ostatních lidí jako dnes. Stačí několik minut na sociálních sítích a máme pocit, že všichni kolem nás žijí spokojenější, úspěšnější a šťastnější život.
Vidíme fotografie krásných domů, exotických dovolených, harmonických vztahů nebo pracovních úspěchů. Jen málokdo však zveřejňuje okamžiky, kdy pochybuje, pláče nebo si neví rady.
Srovnáváme proto svůj skutečný život s pečlivě vybranými okamžiky života druhých.
A to je boj, který nemůžeme vyhrát.
Každý člověk přišel na tento svět s jinými zkušenostmi, jinými schopnostmi i jiným životním příběhem. Přesto se často hodnotíme podle měřítek, která vůbec nejsou naše.
Možná sis někdy řekla:
“Ve svém věku bych už měla být dál.”
“Podívej se, co všechno dokázala ona.”
“Proč já to mám pořád tak složité?”
Takové myšlenky však nevedou k větší motivaci. Naopak. Pomalu oslabují naši sebedůvěru a odvádějí pozornost od toho nejdůležitějšího – od našeho vlastního života.
Ve chvíli, kdy se přestaneme srovnávat s ostatními, získáme zpět obrovské množství energie. Najednou totiž nemusíme nikoho dohánět ani předbíhat. Můžeme se soustředit na svou vlastní cestu.
A právě ta je jediná, která má skutečný význam.
Každý člověk přichází na svět jako jedinečná bytost. Rodíme se s určitými vlohami, zájmy, citlivostí i způsobem, jakým vnímáme svět kolem sebe. Dítě nepotřebuje přemýšlet nad tím, kým má být. Prostě je samo sebou.
Během života se však začínáme učit, co je správné a co správné není. Rodiče, škola, společnost i naše nejbližší okolí nám předávají pravidla, která nám mají pomoci obstát ve světě. Mnohá z nich jsou důležitá a dávají smysl. Vedle nich však přebíráme i přesvědčení, která se postupně stávají součástí našeho života, aniž bychom si uvědomili, že jsme si je sami nikdy nevybrali.
Najednou máme pocit, že bychom měli vystudovat určitou školu, najít si určitou práci, založit rodinu, chovat se určitým způsobem nebo splnit očekávání lidí, které máme rádi. Ani si nevšimneme, kdy se z vlastních přání začnou stávat přání cizí.
Nejde přitom o to, že by nám někdo úmyslně chtěl ublížit. Každý člověk vychází z vlastních zkušeností a často nám radí s tím nejlepším úmyslem. Přesto může nastat okamžik, kdy zjistíme, že jsme roky kráčeli po cestě, kterou pro nás někdo jiný považoval za správnou.
Takové uvědomění bývá velmi zvláštní.
Navenek může být všechno v pořádku. Člověk má zaměstnání, rodinu, domov a život, který by mu mnozí záviděli. Přesto se uvnitř ozývá tichý pocit prázdnoty. Jako by něco chybělo. Ne proto, že bychom měli málo, ale proto, že jsme se postupně vzdálili sami sobě.
Ztráta vnitřní síly totiž často nezačíná bolestí. Začíná tím, že přestaneme rozlišovat mezi tím, co skutečně chceme my, a tím, co od nás očekává okolí.
Každý z nás někdy zažil situaci, kdy měl z něčeho zvláštní pocit. Nebyl schopen ho logicky vysvětlit, přesto cítil, že by měl zpozornět. Jindy se naopak objevil klidný vnitřní hlas, který jemně ukazoval správný směr, přestože rozum nabízel desítky důvodů, proč se vydat jinudy.
Tomuto tichému vedení lidé dávají různá jména. Někdo mluví o intuici, jiný o hlasu srdce, svědomí nebo vnitřní moudrosti. Nezáleží na názvu. Důležité je, že tento hlas bývá velmi nenápadný.
Na rozdíl od strachu nekřičí nepřesvědčuje, nepraktikuje nátlakové energie.
Jen tiše ukazuje směr.
Problém je, že dnešní svět je plný hluku. Neustále přijímáme nové informace, názory a doporučení. Každý nám říká, co bychom měli dělat, jak bychom měli žít a co je pro nás nejlepší. Čím více těchto hlasů posloucháme, tím obtížněji slyšíme ten vlastní.
Často si ani neuvědomíme, že jsme přestali důvěřovat sami sobě. Místo vlastního pocitu začneme hledat potvrzení u druhých lidí. Chceme mít jistotu, že se rozhodujeme správně, a tak se ptáme přátel, čteme články nebo hledáme odpovědi na internetu.
Není na tom nic špatného.
Inspirace může být velmi cenná.
Neměla by však nahradit naši vlastní schopnost vnímat, co je v souladu s námi.
Právě zde mnoho lidí postupně ztrácí spojení se svou vnitřní silou. Ne proto, že by ji neměli. Jen přestali věřit, že odpovědi mohou najít také uvnitř sebe.
Život se jen málokdy vyvíjí přesně podle našich představ. Přináší změny, které jsme nečekali, setkání, která jsme neplánovali, i situace, kterým bychom se nejraději vyhnuli.
Právě tyto okamžiky často rozhodují o tom, zda budeme jednat ze své síly, nebo ze svého strachu.
Když člověk prožije zklamání, bolest nebo zradu, je přirozené, že začne být opatrnější. Snaží se předvídat budoucnost, mít všechno pod kontrolou a připravit se na každou možnost. Věří, že když bude dostatečně opatrný, už se mu nic podobného nestane.
Jenže život není možné řídit jako šachovou partii.
Čím více se snažíme kontrolovat každou situaci, tím více energie spotřebujeme. Místo důvěry nastupuje napětí. Místo klidu přichází neustálá potřeba všechno hlídat, plánovat a přemýšlet několik kroků dopředu.
Takový způsob života je velmi vyčerpávající.
Ne proto, že bychom dělali něco špatně.
Ale proto, že vedeme nekonečný boj s něčím, co nikdy nebudeme schopni zcela ovládnout.
Skutečná vnitřní síla nevzniká z pocitu, že máme všechno pod kontrolou.
Rodí se ve chvíli, kdy přijmeme, že život bude vždy obsahovat určitou míru nejistoty, a přesto se rozhodneme jít dál.
Možná Tě tento bod překvapí. Většina lidí by totiž řekla, že se mají rádi. Přesto každodenní rozhodnutí často ukazují něco úplně jiného.
Úcta k sobě samému se nepozná podle slov, ale podle toho, jak se k sobě chováme.
Pokud opakovaně zůstáváme ve vztazích, které nás zraňují, pokud dlouhodobě přehlížíme vlastní potřeby, necháváme druhé překračovat naše hranice nebo si nedovolíme říct svůj názor jen proto, abychom si udrželi jejich přízeň, není to projev úcty k sobě.
Často si ani neuvědomujeme, že jsme se stali sami sobě tím nejtvrdším kritikem. Odpouštíme druhým jejich chyby, ale sobě nikoliv. Dokážeme ocenit úspěchy lidí kolem nás, zatímco své vlastní zlehčujeme. Druhým přejeme odpočinek, pochopení i laskavost, ale sami sobě je odpíráme.
Postupně vzniká zvláštní nerovnováha.
Veškerou pozornost věnujeme světu kolem sebe a zapomínáme, že stejně důležitý vztah vedeme i sami se sebou.
Právě zde se často rodí pocit, že nám dochází síla. Ve skutečnosti nám však nechybí energie. Chybí nám vědomí vlastní hodnoty.
Člověk, který si váží sám sebe, nepotřebuje být lepší než ostatní. Nepotřebuje si nic dokazovat ani hledat uznání za každou cenu. Ví, že jeho hodnota není závislá na výkonu, vzhledu, majetku ani na tom, kolik lidí s ním souhlasí.
Je zakořeněná mnohem hlouběji.
Vrátit si svou vnitřní sílu proto často nezačíná velkými změnami. Začíná obyčejným rozhodnutím přestat se sebou jednat způsobem, který bychom nikdy nedovolili vůči člověku, kterého máme opravdu rádi.
Možná právě v tom spočívá největší paradox celého života.
Čím více se naučíme vážit sami sebe, tím méně potřebujeme, aby naši hodnotu potvrzoval někdo jiný.
A právě tehdy se naše vnitřní síla přestává ztrácet a začíná znovu přirozeně růst.
Možná ses při čtení některých bodů poznal(a). Možná sis uvědomil(a), že některé životní situace, které jsi považoval(a) za samozřejmé, mají mnohem hlubší souvislosti. A možná ses v některých odstavcích vůbec nenašel(a). I to je v pořádku.
Cílem tohoto článku nebylo hledat viníky ani ukazovat, co děláme špatně. Každý z nás vyrůstal v jiném prostředí, prošel jinými zkušenostmi a každý z nás se během života učil přežít tím nejlepším způsobem, jaký v danou chvíli znal.
Důležité však je uvědomit si, že to, co jsme se kdysi naučili, nemusí určovat celý náš další život.
Vnitřní síla není něco, co bychom museli složitě hledat nebo si zasloužit. Není ukrytá v názorech druhých lidí ani v jejich uznání. Nezískáme ji větším výkonem, větší obětavostí ani tím, že budeme neustále dokazovat svou hodnotu.
Je součástí každého z nás.
Někdy ji jen na čas překryjí staré vzorce, strach, pochybnosti nebo snaha zavděčit se okolí.
Dobrou zprávou je, že to, co bylo překryto, lze znovu objevit.
Každé uvědomění je prvním krokem ke změně. A právě ten první krok bývá často tím nejdůležitějším.
Připravila jsem pro Tebe e-book zdarma s názvem:
Najdeš v něm další zamyšlení, která navazují na tento článek, a deset konkrétních signálů, podle kterých můžeš poznat, zda už ve Tvém životě nastal čas znovu se spojit se svou vnitřní silou.
E-book si můžeš stáhnout zdarma po zadání své e-mailové adresy.
Každý člověk prochází svou vlastní životní cestou. To, co pomůže jednomu, nemusí být správnou odpovědí pro druhého.
Proto tento e-book není návodem, který říká, co máš dělat. Je spíše jemným průvodcem, který Ti nabízí prostor zastavit se, podívat se na svůj život z nové perspektivy a vnímat souvislosti, které možná dosud zůstávaly skryté.
Možná právě některá z myšlenek v Tobě otevře dveře k hlubšímu porozumění. A právě to může být začátkem cesty zpět k vlastní síle.
Jana Arkana
Průvodkyně transformace vědomí duše
A co když nepotřebuješ být silnější. Možná nastal čas vzít si zpět svou sílu, kterou jsi po cestě životem postupně předal/a druhým lidem, starým přesvědčením nebo jednoduše ze strachu.